Krev a sliby 🖤

Měsíc visel vysoko nad hradem jako tichý svědek všeho, co se mělo stát... a co už dávno nemělo existovat.

Vítr si pohrával s prameny jejích bílých vlasů, které splývaly po ramenou jako stříbrná noc. Seděla na kamenné římse, nohu ležérně přehozenou přes druhou, jako by celý svět pod ní nebyl nic víc než hra, kterou už dávno dohrála.

A možná byla.

Její pleť byla téměř nepřirozeně dokonalá. Porcelánová. Chladná. Nedotknutelná.
Ale oči...

Ty oči prozrazovaly všechno.

Nezářily. Nekřičely.
Jen tiše... bolely.

„Byly časy, kdy nám bylo dobře..." zašeptala do noci, jako by ta slova mohla zmizet dřív, než si je sama připustí.

Pamatuje si to až moc dobře.

Jeho smích.
Jeho hlas.
Způsob, jakým se na ni díval... jako by nebyla monstrum.

Jako by byla člověk.

Krátce se pousmála. Ten úšklebek byl sotva znatelný, ale skrýval víc, než by kdokoliv dokázal pochopit.

„Jedna chyba..." vydechla.

Prsty jí pomalu sklouzly po chladném kameni, až se zastavily na místě, kde kdysi zůstala krev.
Její krev.

A jeho.

„A všechno bylo ztraceno."

Ticho se kolem ní rozprostřelo jako temnota sama.
Ale tentokrát nebyla sama.

Zvedla hlavu.

Nepotřebovala slyšet kroky.
Nepotřebovala ho vidět.

Cítila ho.

Po tolika letech... byl zpátky.

Její rty se znovu lehce zvlnily do toho známého, nebezpečně klidného úsměvu.

„Co když ale příběh pokračuje dál...?" zašeptala.

A tentokrát už to nebyla otázka