„To je důvod, proč mám pocit, že každý člověk je tak trochu... hádanka. Vezmi si třeba Junga a jeho teorii persony. Lidé nosí masky, protože se bojí odhalit, co je pod nimi. Ale ta maska, stejně jako tvoje kukla, je jen odrazem toho, co si myslíme, že od nás svět chce. Jenže já nechci tvou masku. Nezajímá mě ta ‚persona.' Já chci ten chaos pod ní. Tu část tebe, kterou nikdo jiný nevidí. Tu, co možná ani ty sám nechápeš."
Vidím, jak se jeho výraz za kuklou nepatrně mění, ale stále mlčí. Je to ticho, které nutí k dalšímu přemýšlení.
„Víš," pokračuju, „já věřím, že všechno, co nám kdo udělá - dobré i špatné - z nás dělá to, co jsme. Kdyby mi nikdo neublížil, možná bych tu teď s tebou nebyla. Láska, kterou dostaneš, tě neučí, jak milovat ostatní. To bolest tě nutí chápat, co láska doopravdy je. A to je to, co v tobě hledám. Pravdu. Ne jen obraz nebo odraz, ale to, co je pod tím, noumenální svět"
Chvíli se odmlčím, zvažuji, jestli mám pokračovat. Ale pak se mu podívám přímo do očí - nebo spíš do té temnoty, kde tuším jeho pohled.
„Ty víš, o čem mluvím, že?"