1. kapitola- Probuzení vlčice

Tma byla hustá jako mlha, vzduch těžký, nasáklý deštěm a železitou vůní krve. Ležela jsem na studené, vlhké zemi, každý sval napjatý, puls zběsilý. Hlava se mi točila. Poslední, co si pamatuju, byl útěk. Někdo mě pronásledoval. Někdo, kdo mě nechtěl nechat naživu.
Otevřela jsem oči. Nebylo to snadné, víčka jsem měla těžká, ale postupně jsem si začala zvykat na temnotu kolem. Kolem mě se rozprostíral les. Nebyl ale stejný jako ten, který jsem znala. Stromy se tyčily vysoko, jejich koruny se kymácely ve větru jako obři, kteří tiše šeptají mezi sebou. Chlad pronikal až do morku kostí.
Slyšela jsem zvuky noci - praskání větviček, šustění listí... a zavytí. Nedaleko. Nebylo osamělé. Bylo to varování.
Zhluboka jsem se nadechla. A tehdy jsem to ucítila.
Krev.
Nebyla moje.
Vzpomínky se mi vrátily v drásajících záblescích. Boj. Stíny mezi stromy. Tělo, které dopadlo na zem. Křik. A pak ticho. Jen můj vlastní dech. A ten pocit, ta syrová síla, která mě naplnila, když jsem zaútočila.
Podívala jsem na své ruce. Prsty jsem měla pokryté zaschlou krví. Mou? Cizí? Možná obojí.
Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Můj tep se pomalu uklidňoval. Nebyl čas na strach. Musím se pohnout. Musím zjistit, co se stalo, a kdo, nebo co, mě sem dostalo.
A pak to přišlo. Ten instinkt. Jako kdyby ve mně něco prasklo. Prudce jsem otočila hlavu doleva. Nebyla jsem sama.
Slyšela jsem tiché kroky, příliš lehké na to, aby patřily člověku. Nebo ano? Srdce se mi rozbušilo rychleji. Tělo se pohnulo dřív, než jsem to stihla promyslet - svižně jsem vyskočila na nohy a otočila se směrem ke zvuku.
Mezi stromy se mihla silueta. Někdo mě sledoval.
Vlna adrenalinu ti projela tělem. Cítila jsem, jak se mé smysly zostřují, jak se mé svaly napínají, připravené k útoku nebo k útěku. Ale alfa vlčice nikdy neutíká. Ona loví.
„Vylez," zavrčela jsem.
Les na okamžik