Pod krabicí

Někdy se za nejpodivnějšími věcmi schovávají ti nejskutečnější lidé.

Adam si jí všiml poprvé na konci září. Seděla na
lavičce za školou, s hlavou schovanou pod papírovou krabicí od bot Nike.

Nesněžilo, nepršelo, nikdo jí nic neříkal. Jen tam seděla. Klidně, tiše, jako by krabice byla nejběžnější způsob, jak přežít pondělní velkou přestávku.

Když kolem prošel, slyšel, jak si pobrukuje. Tichou písničku. Možná z rádia, možná vlastní. A na krabici měla nakreslené malé oči. Jako by svět viděla i přes lepenku.

O dva dny později měla fialové vlasy. A o týden později zelené.
Nikdy nemluvila první. Ale když se na něj podívala, bylo to jako blesk - ne ostrý, ale tichý. Takový ten, co osvítí celou krajinu na zlomek vteřiny, a pak se zas všechno schová do tmy.