Příběhy mocných

„Vypadáš jako princátko, co si půjčilo hadry otrhance, aby mohlo špehovat svůj lid."
„A ty jako otrhanec, co špehuje princátko," vrátí mi mou troufalost. Jak tohle může říct? Vždyť se na mě ani nepodíval!
„To nemůžeš vědět, když ani neotevřeš oči," poznamenám kousavě. Malou chvilku je ticho, během níž se ozývá jen tiché praskání ohně a uklidňující šumění lesa. Stříbřité světlo měsíce dodává okolí mdlý odstín.
„Nepotřebuju oči, abych viděl."
„A já nepotřebuju nohy, abych chodila," rozesměju se, ale v jeho tváři není po smíchu ani stopy.
„To je pravda. Můžeš chodit po rukách," poučí mě vědoucně.
„Počkat...," zarazím se. „Ty... opravdu nevidíš?" zeptám se opatrně.
Chlad na záda, horko ve tváři.
„Vidím," vzdychne. „Jen ne úplně to, co ty." Zvedne hlavu tak, že kdyby měl oči otevřené, díval by se do těch mých. Jako by věděl, kam se má podívat. Jako by věděl přesně, co tu dělám a proč tu jsem. Je tohle vůbec možné? Může někdo vidět bez očí? Může někdo psát bez rukou, poslouchat bez uší, přemýšlet bez myšlenek... žít bez srdce?

》Přidávat plánuji každou sobotu! 《