Zakázané sousto

Prolog: Ticho v kuchyni bylo dusivé. Pánve visely na svém místě, nerezové plochy se leskly čistotou a světla byla tlumená tak, že celá místnost působila spíš jako jeviště těsně před prvním výstupem. Emilia stála u pracovní desky, dlaněmi opřená o hranu, prsty napjaté. Dýchala pomalu. Přesně tak, jak se to kdysi naučila - klidně, rovnoměrně, jako by tím mohla zpomalit i čas. Ale ten večer se nezastavil.
Naopak. Rozběhl se jako lavina.
Stačilo pár minut. Jeden telefonát. Jedna naléhavá prosba, aby přišla zachránit firemní večírek, který se začínal hroutit pod tíhou nefunkční kuchyně a netrpělivých hostů. A ona přišla. Samozřejmě že přišla. Byla šéfkuchařka. Tahle restaurace byla její království.
Ale nepočítala s tím, že právě dnes vkročí do sálu on.
Alexander Stein. Ředitel společnosti NexarTech. Muž, který neměl ve zvyku zůstávat ve stínu. A přesto ho v ten okamžik osvětlovalo jen jemné světlo baru a on stál v klidu, s whisky v ruce, jako by celý večer patřil jen jemu. Jejich pohledy se střetly. A pak to přišlo.
Oči se jim setkaly jen na okamžik, ale napětí mezi nimi bylo silnější než blesk před bouří. Tiché, dravé a nebezpečně lákavé. Emilia ucítila, jak se jí stáhl žaludek - ne nepříjemně. Spíš jako by se v ní cosi probudilo. Něco, co dlouho spalo. Alexander se díval bez mrknutí. Neurčitě, ale hluboce. Jako by ji znal. Jako by věděl, co skrývá za fasádou profesionality. A ona ten pohled opětovala. Bez úsměvu, bez úleku. Jen s lehkým nádechem výzvy.
Pak odvrátil zrak. A všechno se vrátilo do pohybu. Emilia se opřela silněji o desku. Hluboce se nadechla a zavřela oči.
„Zakázané sousto," zašeptala si sama pro sebe.
A přesto měla pocit, že tohle je jediná chuť, po které kdy doopravdy hladověla.