To by se správnému psovodu státi nemělo

Volné pokračování příběhu 'Lancelot jak se sluší a patří'
(Původně vydáno prostřednictvím Archive of Our Own, na přání i zde.)

--
Pana Ptáčka, jehož sžíral urputný hlad po dotecích jeho milovaného kováře, poselství braniborského kurfiřta zoufale nezajímalo!

Síň opustil hned mezi prvními. S vidinou spoře oděného Jindřicha se jal muže dychtivě hledat, jen aby se od náhodného strážného dozvěděl, že mezitím, co probíhalo jednání, si jeho milého stačil odvést na pomoc nějaký měšťan. Prý cosi s krádeží. A Jan supěl. Tyhle věci snad patřily do pravomoci ozbrojenců - proč tedy ty bídníky živili?! Odkdy měl jeho osobní strážce co do činění s řešením bohapustých zbytečností sebranky prosťáčků?! Obzvlášť když jeho přítomnost sám pán z Pirkštejna krajně vyžadoval! Šlechtic nezapomněl dotyčnému strážnému, potažmo celé té bandě darmožroutů, za jejich neuvěřitelnou neschopnost vynadat a pohrozit odnětím velké části grošů.

Pan Ptáček zoufale teskní po návratu svého věrného rytíře z dlouhé cesty, leč ani po jeho příjezdu se kýžených dotyků nedočká. Zdá se, že jim život neustále hází klacky pod nohy a jeden na druhého nemají čas. Situace postupně začne být neúnosná nejen pro ony dva tajné milence, ale zároveň i pro mladou paní z Kunštátu, jejíž zájem o skalického kováře každým dnem roste.