Ovlivněni

"Možná bys měla chvíli počkat, Grace," podíval se na mě táta svým pohledem. Tím, který se na mě dívá vždy, když potřebuje mít poslední a hlavní slovo. Přestala jsem na jeho pokyn žadonit o lekci řízení. Stejně jsem ale nesouhlasila s jeho rozhodnutím. Jsem dost stará, opatrná a rozumná na to, abych vyjela na silnice, aniž bych tím někoho zabila. Samozřejmě neříkám, že se taková věc nemůže stát, ale kdybych se měla strachovat s každé jízdy, asi bych si nedojela ani do lékárny pro šumivé vitaminy C, na kterých jsem tak beznadějně závislá Bůh ví proč.
"Fajn, počkám ještě tak do čtyřiceti, pak totiž bude můj věk dost optimální na jízdu v autě!" Po této větě jsem instinktivně přivřela oči.
"Grace!," vykřikla máma. Vždycky se ho zastává.
"Omlouvám se," přitakala jsem hned z omluvou. Kdybych to nevrátila zpět, s největší pravděpodobností bych si taky poslechla nejméně patnáctiminutovou přednášku o slušném chování dívek mého věku.
Táta se na mě podíval trochu naštvaně, ale raději se už nevyjadřoval a otočil svou maličkost na leštěných botkách z pravé kůže.

Vyšla jsem ven na prosluněnou terasu. Bylo slunečno, ale přesto ne moc teplo. Foukal vlažný větřík a na obloze nebylo jediného mráčku. Posadila jsem se na bok lehátka a rozhlédla jsem se po zahradě. Nebylo tady nic ke koukání. Rozmazlovaný anglický trávník ohrazený kamenným oplocením, pár keřů růžových růžiček a vzadu starý obrovský javor s nejkrásnější korunou, za kterou by se ani Kanada nemusela stydět. A jako tahle zahrada byl vlastně i můj život. Na první pohled opečovávaný, příjemný a voňavý. Jako z pohádky. Jak pro koho, že? Na druhý pohled je nudný, prázdný a bez jediného plevele. A tak je i můj život bez poskvrnky. Jsem zahrada, od které se předpokládá, že bude neustále perfektní. O tom je celý můj život..