until I stop being AFRAID.

Je to rok a půl.
Rok a půl od chvíle, kdy přestala v tu dobu 16ti letá Beata žít. Kdy přestala doopravdy existovat a její duši vystřídala tupá prázdnota.
Bea si té osudné noci, co byla znásilněna uvědomila, že lidé nejsou dobří, nepomůžou ji když zoufale volá z plných plic, a že opravdu nestačí jedno "prosím" a vše přestane.
Už nikdy nebude tou stejnou holkou jako rok dozadu, ale přeci jen se tomu může přiblížit, když při ní bude stát ta správná osoba. David.
Ale i tohle nebude lehké, protože se vzdala všech svých vizí o lidech a nevěří, že někdo dělá něco jen ze své dobré vůle.
Tohle je příběh o hledání sama sebe a o tom, že i když se zdá, že je pozdě, nikdy není pozdě na to křičet.

---

Po 547 dnech jsem nemyslela na tu noc. Byla jsem totiž moc zaneprázdněná studováním jeho tetováních na pažích, krku a obličeji. Tuž, která zakryla několik procent jeho těla.

Neznervozňovala mě jeho přítomnost, už jsem se ani neklepala. Jen jsem byla, tak jako on.

Bylo to zvláštní. TAK PŘÍŠERNĚ ZVLÁŠTNÍ! Nepamatovala jsem si, kdy naposledy jsem byla v takovéhle pohodě. Rok sice nebyl dlouhou dobou, ale mně se od té noci, zastavil celičký svět. Už pro mě neexistoval nějaký čas... všechno se prostě rozplizlo. Nic nemělo stálou formu. Nic nemělo pořádný smysl.

Možna jsem se prostě a jen dočista zbláznila.

Byla jsem bláznem.