Poslední noc v New Yorku - New Jeff Buckley was born
New Jeff Buckley Was Born
Druhý díl „Poslední noci": Pavel v New Yorku, most v jemném dešti, jiskry z cigarety a město, které se na chvíli promění v popel. Večírkem zní Buckley, středa se představí jako Wednesday Kennedy, ale stejně důležitá je otázka, kdo vlastně mluví tvým hlasem - a co se v tobě zrodí, když se od někoho odpoutáš. Tohle je příběh o tom, jak se člověk „narodí" ve třiceti: ne k lepší verzi sebe sama, ale k pravdivější. Čte se pomalu, mezi světly a tichem.
Text tíhne k fragmentu a k filmovému střihu: střídají se setkání (večírky, kavárny, procházky), vnitřní monolog, dopisy a hudební vsuvky. Ústřední konflikt není „co se stane", ale „kdo jsem": Pavel hledá vlastní polohu mezi projekcí „nového Jeffa Buckleyho" a skutečným, zranitelným já. Leitmotiv vody a dýmu (mlha, řeka, čaj, cigarety) se vrací téměř v každém obrazu; město reaguje jako organismus, který vrací doteky - někdy něžně, jindy krutě. Autor vede scénu přes hmatatelné detaily: čajové sáčky s dechem archivovaným v Sin-é, datované a vylepené do sešitu; doma zelená, tělem „pohlcující" sedačka a květinové „Evy" jako tichý sbor svědků. Forma je fragmentární, rytmus střídá šepot a nápory (lyrické pasáže vs. záznamová strohost), jazyk přitom sází na krátké přesné věty s obraznou pointou. Slib čtenáři: soustředěný, niterný čas s hlasem, který se skládá z paměti, dopisů a písní - bez „efektů", zato s poctivostí, která řeže. Příběh vyprávěný pozpátku.
Pro čtenáře, kteří mají rádi lyrickou prózu o identitě a paměti, kde hudba není kulisa, ale metoda přežití.
Nečekejte lineární děj ani rychlé pointy; text nabízí spíš komorní proud obrazů a vnitřních rytmů než „zvraty" či vysvětlení.
