Ponožky do větru

Pár melancholických básní o člověku, který následkem času, ztratil mou důvěru, a začal ovlivňovat nejen mě, ale i mé podvědomí.

Ve snech jsem ho vídávala jako mého milého, už tehdy byl hezčí než ve skutečném světě. Ale pak...

...narostly mu drápy, zešedivěly vlasy, jeho hlas zněl jako houfy krvožíznivých neovladatelných komárů v Amazonském lese, co chcou jen bodat a zabíjet.

Pak už jsem mu nevěřila. Bála se každého dalšího kroku, kterým mi podlomí kolena. Ztroskotala jsem na myšlence, že se pak už nedokážu zvednout. Byla jsem slabá, ale trpělivosti jsem měla na rozdávání. Ale stačilo to?

On je jen další z monster, které mě pronásledují.

Jde to vůbec vrátit zpět?

Já nejsem ponožka, kterou někdo bez její polovičky zapoměl odhozenou dole pod sušákem.

Nejsem jen kus hadru.