Z deníku trans kluka

Je mi 11, nedávno mi začala puberta, dnes má být třídní focení, což znamená, že mě máma zase nutí navlíkat se do šatů. Pro tuto příležitost mi vybrala růžové šaty s růžovým vykrojeným srdíčkem na zádech. Dělá se mi na zvracení jen z pohledu na ně. Máma je neprůlomná, prostě v nich tam půjdu, nebudu jí přece dělat ostudu. V šatech se cítím nahý, jako kdybych na sobě nic neměl. Na třídní focení v nich nakonec opravdu půjdu, tak rád bych ale šel v košili jako ostatní kluci.

Je mi 14 a postupně jsem došel k tomu, že bych mohl být transgender, když jsem si ale přečetl, jak náročný proces to je a hlavně, když jsem si poslechl jak moje rodiče nadávají na LGBT komunitu a považují je za posedlé démony, řekl jsem si, že prostě trans nejsem, že to potlačím.

Je mi 16 a už mi to vážně dále nejde potlačovat, sice to vždycky na chvíli potlačím, ale vždycky to přijde zpátky, rozhodl jsem se, že pomalu udělám pár kroků, ale mám strach. Doma se mi přijetí nedostane a moc nevidím ani kde jinde, i někteří z mých kamarádů se vyjadřují proti trans lidem.

Je mi 17 a začínám procházet coming outem, ale můj první coming out jakožto trans kluk skončil ne moc dobře, nevím co mám dál dělat se svým životem, jenže teď už není cesta zpět, nedokážu to již více potlačovat a tak jsem se rozhodl tomu všemu čelit.