Krev na rukopisu

V hlubokém lese, kde sníh pohlcuje každý zvuk, stála postava v tmavém kabátě. V rukavicích nesvírala zbraň, ale starý, zažloutlý výstřižek z novin. Text byl už téměř nečitelný, rozmočený časem i slzami, ale neznámý ho znal nazpaměť. Každé slovo bylo jako jizva.

Postava shlédla dolů do údolí, kde v malé samotě svítilo jediné okno. Elias tam seděl u krbu a v teple domova se snažil zapomenout na to, čím kdysi prošlapal cestu ke slávě.

Neznámý vytáhl z kapsy černou hedvábnou nit a začal ji pomalu omotávat kolem malého, bílého kamínku. Pohyby byly precizní, rituální, až děsivě něžné.

„Už jsi dopsal, Eliasi," zašeptal stín do mrazivé tmy. Hlas byl bezvýrazný, ohlodaný roky nenávisti. „Teď budu psát já. A ty budeš každou větu cítit na vlastní kůži."

Kamínek dopadl do čerstvého prašanu. Černá nit na bílém podkladu vypadala jako první tah perem na čistém listu. Jako první písmeno v knize, která měla být Eliasovou poslední.

Brzy se poodhalí další tajemství jaké se najdou odpovědi?