Just a photographer?

Led pod bruslemi skřípal a hala byla naplněná tím typickým hlukem - puky narážely o mantinely, trenér něco křičel přes celé kluziště a vzduch voněl směsí ledu a potu.
Stál jsem u mantinelu, foťák opřený o oko, prst připravený na spoušti. Tohle byl moment, kdy jsem byl znovu „v tom". Ne na ledě... ale dost blízko.
Klik.
Klik.
Klik.
Zachytil jsem rychlou přihrávku, střelu od modré... a pak pohyb v brankovišti.
Instinktivně jsem přejel objektivem.
Lukáš Dostál.
Stál v bráně klidně, soustředěně, jako by všechno kolem zpomalilo. Puky na něj létaly jeden za druhým, ale on působil, jako by přesně věděl, kam každý z nich poletí.
Klik.
Zachytil jsem moment, kdy se natáhl lapačkou a puk skončil přesně v ní. Bez zbytečného pohybu. Čisté.
Zůstal jsem na něm o vteřinu déle, než bylo potřeba.
Nevím proč.
Možná tím, jak klidně působil. Možná tím, jak si po zákroku jen krátce sundal masku a projel si rukou vlasy, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě.
A pak se to stalo.
Podíval se přímo na mě.
Na zlomek vteřiny se naše pohledy setkaly přes celé kluziště. Já za objektivem. On v bráně.
Zamrkl.
A lehce, skoro neznatelně, se pousmál.
Zarazil jsem se.
Foťák jsem pořád držel u oka, ale už jsem nefotil. Jen jsem ho sledoval, jak si znovu nasazuje masku a vrací se do pozice, jako by se nic nestalo.
„Hej, Veselý! Máš tam něco nebo jen civíš?" ozvalo se vedle mě.
Trhl jsem sebou a konečně spustil foťák dolů.
„Mám," odpověděl jsem automaticky, i když jsem si nebyl jistý, jestli jsem právě zachytil dobrý snímek... nebo něco úplně jiného.
Znovu jsem se podíval na led.
A tentokrát už jsem věděl, že se na něj podívám znovu.