Na hraně pádu

Nikdy bych nevěřila, jak rychle se může člověku život převrátit naruby.

Ještě před pár měsíci jsem si myslela, že moje kapitola s krasobruslením je navždy uzavřená. Led pro mě znamenal jen bolest a vzpomínky na pád, po kterém už nic nebylo jako dřív. A přesto jsem tam stála znovu. Na stejném stadionu, kde jsem kdysi trénovala každý den do vyčerpání.

Nehoda mámy změnila všechno. Peníze mizely rychleji, než jsem si dokázala připustit, a doma to bylo čím dál těžší. Táta se utápěl v alkoholu a já měla pocit, že stojím mezi tím vším úplně sama. Když mi bývalá trenérka zavolala, že by se mnou chtěla mluvit, netušila jsem, že to bude znamenat návrat na led.

„Potřebuješ něco, co tě zase postaví na nohy," řekla mi tehdy. A já... já chtěla věřit, že má pravdu.

Souhlasila jsem.

Neptala jsem se moc. Možná jsem se bála odpovědí. Jen jsem kývla, když mi řekla, že pro mě má místo v nové sezoně.

To jsem ale ještě nevěděla, že to nebude to, co jsem čekala.