Třída plná pohledů

Nina byla tichá. Nikdy nechtěla být středem pozornosti, nikdy nechtěla, aby o ní někdo mluvil. Ne proto, že by to bylo příjemné, ale protože to bylo bolestivé. Slova měla moc - moc, kterou si nedokázala vždy obhájit. Když jí někdo řekl, že je slabá, nebo když si kluci z její třídy z ní utahovali, cítila, jak se v ní něco zlomilo. Ale nikdy to neukázala.

Vždycky byla ta holka, která sedí v koutě. Nikdy neotevřela pusu, protože co by řekla? Bylo snad něco, co by stálo za to říct?

Její největší ztráta přišla asi před rokem a půl. Babička. Když jí v nemocnici řekli, že už neotevře oči, Nina v duchu věděla, že ten den přijde. Ale to neznamenalo, že by byla připravená. Cítila, jak se její svět zhroutil. Babička byla všechno, co jí zbývalo. A teď už ji neměla. Bylo to, jako by se v ní rozsvítilo světlo a pak se náhle zhaslo.

A v té chvíli, kdy se její srdce stahovalo bolestí, přišel on. Matěj. Ten kluk, se kterým začala chodit před smrtí její babičky. V tu chvíli jí bylo tak nějak lépe. Myslela si, že našla někoho, kdo jí rozumí. Jenže on to nechápal. Nenechal jí místo pro pláč, pro smutek. Když ji viděl sedět v koutě s mokrýma očima, neřekl nic. Jen se odvrátil a tvářil se, že je to normální. A tak Nina začala něco dělat. Něco, co ji alespoň na chvíli ulevilo. Sebepoškozování. Cítila to, jako by si tím vysloužila nějakou kontrolu nad svým životem. A Matěj? Nechápal. Ani trochu. Říkal, že je to divné. Že takhle nemůže žít.

A když mu jednou ukázala svoje rány, jen jí řekl, že by se měla přestat chovat jako malá holka. Nechal ji. Odstoupil od ní. Začal jí nesnášet. A každý den to bylo horší. Nina, která se pokusila rozplakat svůj smutek do vln ticha, teď čelila posměchu. Kluci, kteří ji nikdy nepochopili, teď věděli všechno. Smáli se jí. Měli její rány za nějakou šílenost. A tak jí zača