Dokud budeme živi

Ten den svítilo slunce.

Po vydlážděném chodníku, v dlouhé sukni pod kolena a v krásných nových botách na podpatku kráčela s aktovkou v ruce dívka. Pomalu šla směrem k budově gymnázia, kde měla nastoupit do prvního ročníku. Byla nadšená a trochu nervózní zároveň, ze všeho nového a neobjeveného, co ji mělo teprve čekat.

Nevypadala jako ta, která by se zjevovala chlapcům ve snech, vypadala obyčejně, možná až tak moc, že ji to dělalo čímsi zajímavou. Její tmavé krátké kudrnaté vlasy měla po většinu času svázané mašlí, bílou košili pečlivě zapnutou a krásně nažehlenou, zastrčenou do hnědé sukně.

Jmenovala se Noa. Noa Kaanová.

A byla židovka, která vůbec nevěděla o tom, co všechno ji v životě čeká.

---

Všechny okolnosti, letopočty či události jsou pravdivé nebo aspoň přibližné. Postavy v příběhu jsou vymyšleny, mnohdy však založeny na reálných lidech, jež je možno dohledat. Informace o událostech mám ze zdrojů, jež budou doloženy v poslední části po skončení příběhu.

---

Fotka vpravo na náhledu je vlastnictvím mé prababičky a mého pradědečka, je to jejich jediná svatební fotka z celého, tak významného dne. Pro vzhledovou podobnost s mými smyšlenými hlavními hrdiny jsem se rozhodla ji zde zařadit. A babičce a dědovi snad jen posílám velké díky a spoustu lásky za to, co vše pro mě v životě udělali.