Dračí muž

V Letohradu se odjakživa říkalo, že každá legenda vznikla z pravdy.

Staří lidé vyprávěli o vílách ukrytých hluboko v lesích, o mrtvých chodcích, kteří za bezměsíčných nocí hledají cestu domů, i o vlkodlacích, jejichž vytí přináší smrt.

Nejděsivější ze všech však byly příběhy o dracích.

Nikdo je už stovky let nespatřil.

A právě proto jim téměř nikdo nevěřil.
........................................................

„Princezna Diana dnes dovršila osmnáctý rok života!"
Králův hlas se nesl nádvořím a mezi shromážděnými propukl jásot.
„Nastal čas, aby si naše princezna vybrala budoucího krále. Do šesti měsíců se rozhodne, komu svěří své srdce i osud celého Letohradu."
Po nádvoří se rozlehl potlesk.
Princové z okolních království se jeden po druhém ukláněli králi i princezně. Někteří působili urozeně, jiní sebevědomě, další se už mezi sebou poměřovali pohledy.

Hostina pokračovala dlouho do noci.
Víno teklo proudem.
Hudba přehlušila smích.
Nikdo si nevšiml, že se les za hradbami ponořil do nezvyklého ticha.
Ani ptáci nezpívali.
Ani vítr nefoukal.
Jen měsíc tiše osvětloval koruny stromů.
A pak se ozval první výkřik.
Nebyl z hradu.
Přicházel z královských lesů.

Za úsvitu vyrazili lovci.
Nedaleko hranice lesa našli pět mrtvých jelenů.
Jejich těla byla rozervaná tak brutálně, že ani nejstarší lovci nedokázali určit, jaké zvíře to způsobilo.
„Medvěd?" zašeptal jeden.
Starý hajný pomalu zavrtěl hlavou.
„Ne."
„Tak vlci?"
Muž se zadíval do hlubokých stop otisknutých v mokré půdě.
Nikdy nic podobného neviděl.
A poprvé po mnoha letech pocítil strach.
Protože si vzpomněl na legendu, které se jako dítě smál.