Karma

Stála proti němu.

Vítr si pohrával s jejími dlouhými vlasy, mezi nimi zůstával jen nepatrný prostor.
Stačilo udělat jediný krok.

Neudělala ho.

Jejich prsty se dotýkaly jeden druhého.

Podívala se mu naposledy do očí.

„Až jednou opravdu někoho budeš milovat...
kéž nikdy nepoznáš bolest, kterou jsi mi způsobil."

Ani jeden z nich netušil,
že právě v tu chvíli
se jejich osudy navždy změnily...

Stáli tam ještě chvíli.

V očích se jí zrcadlil smutek, který už nešlo skrýt.

On se nadechl, jako by chtěl něco říct,
ale slova se mu zlomila na rtech.

V tu chvíli pochopil,
že ztratil víc, než si kdy dokázal přiznat.

On tam stál, s prsty stále hřejícími od jejího doteku,
a poprvé v životě pocítil tíhu vlastních činů.

Od té chvíle je spojovalo něco, co už nešlo vzít zpět.

Její věta, pronesená v bolesti, se stala jejich osudem.

Její kroky, když odcházela, zněly v tichu jako ozvěna všeho, co mezi nimi zůstalo nevyřčené