Prší.

Prší, už je to skoro týden co celé nebe, zahalené v šedi těžkých mraků, pláče pod tíhou vesmíru, jež je stále rozpínán silou pro nás záhadnou a nepředstavitelnou. Kapky dopadají na promáčenou zem v pravidelných intervalech a vsakují se až do nejhlubších vrstev půdy, přičemž s sebou splachují všechny jedy, které stihly na povrchu posbírat.
Je to už skoro rok od chvíle, kdy byla naše planeta skoro rozmetána jadernými a chemickými zbraněmi.
*
Začalo to jako každý jiný den. Vstát, přežít, jít zpátky do postele.
Akorát, že tentokrát v části přežívání, mě probrala z myšlenek rozeběhlých na všechny světové strany, siréna.
"To je jen zkouška." říkám si "10,9,8,7..." další,"Dobrá, takže někde hoří. " když v tom se ozve zlověstné třetí zahoukání. "Do krytu! " křičí někdo vedle mě. Ale odkdy mají supermarkety kryty?
Lidé začínají panikařit. Naráží do sebe.Shazují regály. Ženou se jeden přes druhého a přes kupu nákupních košíků, nakupenou u pokladen, k východu.
V některých ještě zůstaly děti, kříčící a volající matky. Opustily je, ve snaze zachránit si vlastní krky.
Kde je teď ta slavná 'Mateřská láska', kterou tak vehementně projevovaly, když se se svým děťátkem chlubily bezďetným, opuštěným kamarádkám.Krkavčí matky.
Siréna už ztichla. Ozvaly se motory letadel a vzápětí série ohlušujících výbuchů.
Po půl hodině vyhlásili konec poplachu. Vycházím ven. Nebe je šedé kouřem, valícím se z rozbouraných budov. Trefili i naši školu. Běžím se podívat k jejím troskám.
Slyším sténání raněných. Slyším houkačky sanitek a hasičských vozidel. Slyším křik a rozrušené hlasy těch, co se stačili včas schovat. Slyším plíživě zlověstný dech smrti.