Sen

Prolog

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě mužský hlas.

„Soňa,“ odpovídám okamžitě.

„Aha, já jsem Tom. A odkud jsi, Soňo?“

„Z daleka,“ hlesnu neurčitě. Vzpomínala jsem na domov, kde v žáru slunce dozrávaly chutný plody rajčat a paprik, kde se můj mladší bráška válel smíchy po zemi a bylo mu úplně jedno, jestli se umaže. Kde se moje rodiče drželi za ruce a pozorovali mě a bratra z balkónu, jak spolu kopeme do míče.

Ale ta doba už je pryč a já se tady krčím pod stolem s cizím týpkem a pistolí v ruce.

„Taky jsem z daleka, ale po těch letech se tam už ani nechci vrátit. Nemám rád cestování, ani jakýkoliv transport. Už jsem se tu uhnízdil a chci tu zůstat,“ svěřil se nakonec. „Myslím, že už můžeme vylíst! Oni se eště ňákou tu chvilku neukážou – doufám.“

„Měla jsem sem přiletět na letní tábor se svým kamarádem, on je čaroděj, ale celé se to jaksi zvrtlo,“ snažila jsem se mluvit pevným hlasem, ale zlomil se mi. Tom mě vzal okolo ramen. Ignorovala jsem, že je to cizí člověk, protože jsem potřebovala utěšit. Položila jsem mu hlavu na hruď a rozvzlykala se. Pohladil mě po vlasech a já jsem mu roztřeseným hlasem začala vyprávět, jak to začalo…