Vybledlé barvy

Vzbudila jsem se ve stejnou dobu jako vždy. Už je to dlouho, co jsem si hrávala s mými přáteli na schovávanou, po čase s nimi chodívala po večerech na zábavy.
Od té doby co jsem přestala být dítětem, se dny opakovaly pořád dokola. Připadala jsem si jako loutka, nad kterou někdo stojí a tahá za provázky, jak se mu zlíbí. Ale jak se těch provázků zbavit? Stala se ze mě jenom chodící schránka bez života.
Každý den jsem procházela kolem sadu růží. Jejich barvy mi už nepřipadali tak pestré jako dřív. Jejich vůně už nebyla tak líbezná. A kdysi tak nádherné květiny už pro mě ztratili smysl.
Dny se opakovaly a barva těch květů bledla stále víc a víc. Každý den jsem se probouzela se strachem, že uvidím, jak barvy vyblednou úplně a chodívala jsem spát se stejnou myšlenkou. S myšlenkou, že brzy uvidím svět bez těch nádherných barev.
Když jsem se další ráno vzbudila, opět mě mé kroky vedli k sadu růží. Ale dnes to bylo jiné. Když jsem u sadu spatřila děvčátko, které se usmívalo, tak mé pomalu uhasínající světélko spatřilo naději. Naději v dětské radosti, na kterou jsem už dávno zapomněla.
Děvčátko se na mě otočilo a usmálo se, podalo mi růži a vzalo mě za ruku. Když se mě dotkla, pocítila jsem to štěstí, které cítila. A poté co jsem se podívala na růži, už nebyla vybledlá, byla pestrá, rudá a tak nádherná. Za poslední léta jsem nikdy neviděla nic tak pestrého.
Děvčátko náhle zastavilo a lehlo si do trávy. Také jsem si lehla do trávy, natáhla ruku k nebi, po dlouhé době se usmála a řekla ,, Tak nádhernou modrou jsem ještě neviděla.‘‘