Prolog

„Tak, je to vaše.“ Makléř se spokojeným úsměvem podal svazek klíčů novému majiteli. Pro něj to byl prostě obchod, jeden z mnoha, uzavřená kapitola, ale Reruhiho příběh se teprve začal psát. Aspoň tak to cítil, když se mlčky díval na lehce zašlou budovu, která dřív sloužila jako volnočasové centrum. Asi půl roku to místo čekalo na někoho, kdo by jej oživil a nic míň se od Reruhiho ani čekat nedalo. Často vzpomínal na začátky studia, budova nebyla zrovna zchátralá, ale i přesto se rekonstrukce zdála být nekonečná, ale výsledek stál za to. Asi nikdy nezapomene na večer před otevřením, když přecházel z místnosti do místnosti. Vše uklizeno, připraveno a stejně tak byli připraveni i Reruhiho staronoví kolegové. „Tak už zítra?“ Stál tam a díval se na tu bandu různorodých lidí a při tom se ho zmocnil pocit takové jistoty – jak by to s nimi nemohlo vyjít? „Už zítra.“

-uhi… Reruhi…

„Oi, Yuuta!“ Konečně sebou trhnul a otočil se za neodbytným hlasem – Madoka. Stála tam, ruce v bok a její všeříkající pohled varoval, že je asi něco špatně. „Umělec v říší snů, krása.“ Reruhi byl na půl otočený k oknu, na půl k Madoce, v ruce hrnek se zbytkem teď už studeného čaje. „Mado-“ Ani ho nenechala domluvit. „Máš hodinu, už teď jdeš pozdě.“ Otočila se na patě a než se Reruhi vzpamatoval, byl v kanceláři zase sám. Překvapeně zamrkal a podíval se na hodinky, to mu konečně došlo, o čem vlastně Madoka mluvila. „Zatraceně!“ Položil hrnek na stůl, hbitě sáhnul po klíčích a vzápětí spěchal za jedním za svých studentů na hodinu cella.