Beautiful Nothing

Světla zkombinovaná s chladnou modří městského zátiší ve špinavých uličkách mi ubíraly pocity samoty a nenávisti.
Každou chvíli kolem mě projížděla další a další auta. Seděl jsem jen tak na mostě což lidi kolem mě přivádělo do rozpaku a každým pohledem na mě se jejich obličeje plnily hrůzou.
Proč tu sedím? Proč nejsem doma jako každý jiný kluk u počítače nebo nejsem někde s kamarády? Ta městská atmosféra v noci byla plná adrenalinu a vzrušení. Čekal jsem na jediné a to na půl noc, kdy se vším zkončím a vrátím se zpět do mých mrtvých vzpomínek. Čekám v té lednové noci na jednu stupidní věc, která má započít asi za minutu.
Zvedl jsem se, do očí se mi začaly vhánět slzy a mráz byl nahrazen tropickým vedrem obsaženým ve vlastním těle.
Najednou kolem mne vše začalo mizet a já byl už nedočkavý tak, že se mé ruce klepaly intenzivněji a intenzivněji.
Ještě poslední nádech a konec.
Slaboučký sníh padal a já s ním. Vše dopadlo tak jak všichni chtěli.

Vraťíme se ale na začátek.