Wattpad Reader

„Ale Samantho, sny a přání si člověk vymýšlí, aby měl v co věřit. To, že si to přeješ, neznamená, že se to splní!" tohle slyším od svého dědečka po každé, když mu řeknu nějaké své tajné přání, které jsem vyprávěla vždy jen plyšákům. Člověk by řekl, že mě to bude mrzet, a ono možná i jo, ale časem jsem se přenesla, takový děda prostě je. Poprvé mi to řekl, když mi bylo kolem 6 let a mým největším snem bylo stát se astronautem. Podívat se do všech koutů vesmíru, dokázat vše, že tu nejsme sami a že bychom si neměli všechno přivlastňovat tak, jak to děláme... To bylo poprvé, ale rozhodně ne naposledy, co jsem tu proslulou větu slyšela. Mé sny se měnily snad ještě častěji než jiným dětem, takže ta věta byla jaksi na denním pořídku.
Když jsem rostla, mé sny se naopak zmenšovaly. Už jsem si nepřála letět do vesmíru, nepřála jsem si vzít si prince, ani snad vlastnit nějaký ostrov. Přesto jsem se s těmihle sny svěřovala dědovi, který měl ve zvyku mě odbýt a pak změnil téma. Možná ve mně nevěřil, možná, že mě potřeboval usměrnit a ukázat mi, že v životě není důležitý tohle, co já si myslela, že je.
V sedmnácti letech, po vystřídání tolika věcí, po slýchání té věty nespočetněkrát, se můj sen na pár let ustálil.
A tuším, že je daleko skromnější, než prozkoumat vesmír, ačkoliv asi stejně těžký... mým snem se stalo pouhých pár minut strávených se čtyřmi kluky, který pro mě znamenají svět, který mě drží při životě tak, jak nikdo jiný...
Mým snem se stalo 10 minut strávených s 5 seconds of summer.