Osud

4. 10. 1412
Miluji vůni léta. Procházím se po louce a paraplem se kryji před sluncem. Dívám se na rozkvetlé květiny a sem tam k nějaké přivoním. Ráda se procházím, ale sama. Podívám se na Angelu. Stráží mne jako oko v hlavě. Musím počkat, až se dá do hovoru s nějakým místním. Netrvá to dlouho a má prosba je vyslyšena. Nenápadně, krytá stínem se proplížím k začátku lesa, co roste na jedné straně louky. Sem obvykle přístup nemám. Se zatajeným dechem se procházím pod mohutnými stromy. Listy mi šustí pod nohama a já nemůžu odtrhnout oči od báně, co stromy vytvářejí nad mojí hlavou. Proto si nevšimnu kmene stromu, co mi kříží cestu. Zakopnu o něj a padám rovnou do propasti, co se mi otevře. Dopadnu na zem. Sama se tomu divím, ale nic mi není. Zvednu se a leknutím vykřiknu. Na zemi leží mé zkrvavené tělo. "Adriano!" Uslyším za sebou hlas. Otočím se a tam stojí muž ve středních letech. "Kdo jste?" zeptám se zmateně. „Já jsem Stvořitel a chci ti nabídnout zpátky život, ale za určitých podmínek." "Za jakých podmínek?" "Budeš mýma očima i ušima světa." Zaraduji se. Není to nic tak hrozného. "Ale bude to těžké, budeš často dost trpět. Přijímáš mou nabídku?" Bez rozmyšlení souhlasím. "Pak tedy budiž." Tak začala má pouť napříč stoletími.