Nebezpečné tajemství

1.
Utíkám, běžím nohy i ruce mám od krve, jsem bosá. Každý krok mě bolí jako by mi chodidly projelo tucet břitev. Už ani bolest nevnímám, snažím se dostat co nejdál od toho hrozného místa, ale nohy mi vypovídají službu. Když v tom zakopnu, a hned se sbírám,(sice stěží, ale přece). Běžím kalužemi, popadaným listím, blátem a kamením. Běžím a znova zakopnu, tentokrát už nejde o obyčejný kámen ale o náhrobní kámen. Přesto, ale běžím dál. Najednou se zastavím a nevím, co mám dělat. Jedna moje půlka křičí: „ Běž, na nic nečekej, nebo je s tebou amen.“ druhá moje polovina křičí: „ Jsi blázen, ani se nehni nebo to máš spočítané, protože pokud tě spatří, zabije tě, slyšíš, zabije!“ Najednou cítím studený vánek na mé tváři i krev co mi z rukou odkapává, bolest co je nesnesitelná a v dáli slyším řev: „Jen počkej, až já tě dostanu do rukou, tvé dny budou sečteny.“ Nevím, co mám dělat. Srdce mi buší, potím se ani se nemůžu nadechnout,(nejspíš mám zlomená žebra). Najdu ten největší hrobní kámen vlezu si pod něj a schoulím se do klubíčka. Už jen čekám co přijde , už se vzdávám naděje na život, když v tom se probudím. Probudím se ve své posteli, celá zpocená. Posadím se na postel a zhluboka oddechuji: „ Uff, to byl zase jen sen.“ Vstanu, umyji se, nasnídám a na ledničce vidím přilepený vzkaz: Jsem v práci, přijdu později. Posílám pusu Robert.“ Ach jo, už zase: Povzdechnu si. Nachystám se do práce a přehrávám záznamník:“ Pííp, máte 2 nepřečtené zprávy. Zmáčknu a slyším: „Ahoj Anet mám na lince pana Morrise, máš co nejrychleji přijít. Jo a prosím kup mi po cestě jedno latte, já ti ho potom zaplatím díky“. Nechám zprávu vymazat a spustím druhou: „Ahoj Anet, jak pak se ti snilo, nezapomeň, už víš, čeho jsem schopen.“