Tea Girl /h.s./

Její oči. Plné smutku. Nikdy dřív jsem předtím nespatřil v něčích očích tolik utrpění. Snažila se své oči skrýt za nucený smích. Jenomže, vždy ji prozradily, pokaždé mi řekly, co si přesně myslí. Nedokázal jsem nikdy slovy vyjádřit, jaká bolest se v nich blyštila. Kolikrát jsem přemýšlel, přemýšlel a uvažoval jsem o těch očích. Když se dívaly do těch mých, snažily se mi vždy dát najevo, že jsou zcela a bezvýhradně v pořádku. Lhaly. Pokaždé mi dokázaly, tak důstojně zalhat, že jsem vždy věřil v jejich pravdivost. Avšak bohužel, miloval jsem je. Miloval jsem je natolik, že i přes jejich bolest jsem mohl byť i jen na sekundu spatřit záblesk jejího štěstí. A to jsem na ní obdivoval. Nikdy mi nemusela vysvětlovat, jak se cítí a proč, pokaždé mi vše dokázala jasně vysvětlit jasným a upřímným pohledem, jejich očí do těch mých. A pokaždé jsem jim podlehl.
Nebyl jsem si jistý, že vůbec existuje, doufal jsem, že není pouhým výplodem mé fantazie. Nezamiloval jsem se do jejího vzhledu, postavy...zamiloval jsem se skutečně do jejích očí, protože jedině ona mi dokázala, že na vzhledu nezáleží.

Copiright - Jane14s