Buď já a nebo nikdo

Říká se, že se to nedá přežít, já říkám, že to nechcete přežít...
Asi si říkáte, že je to blbost. Tak čtĕte dál.
Byl normální den, slunečný letní den nĕco kolem 30 nad nulou a my s rodiči, mojí sestrou a našim psem Maxem mĕli jet na oslavu narozenin naší tety. Nebudu vás nijak zatĕžovat podrobnostmi z oslavy. Cestou zpátky bylo teplo, na to že bylo 10 hodin, to vážnĕ nevypadalo. Cesta trvá nĕco kolem 20 minut a já ráda přes sluchátka poslouchám písničky. Ten den nebyl výjimkou. Koukala jsem na svodidla mihající se vedle mĕ. Chtĕla jsem se jich dotýkat. V rádiu hráli moji neoblíbenou písničku. Nevím jak se ani jmenuje. Chtĕla jsem tedy přepnout, ale nešlo mi nic naladit, ale ani to původní rádio jsem nenaladila. Nevím co to bylo, ale mĕla jsem tušení, že to vĕdĕt nechci...