učím se dýchat, ale vzduch má ostrý hrany... pět měsíců, mnoho pátků, nekonečno nádechů. tohle je sbírka o hledání bezpečného místa ve světě, který se točí příliš rychle, o tom jak přepsat strach ve vlastní hlavě a jak se naučit stát, i když se podlaha hýbe. pro všechny, kdo se bojí zdí, ale učí se otevírat dveře.

Už nejsem naivní, jen ti už dlouho dlužím obraz, až namaluju další stěží, bude to odraz, odraz osobního růstu, z nějž nás strach tolik střeží a začátek, začátek básnířského půstu. Už nejsem naivní, jen bych ráda začala otázkou, proč zapadají vždycky tmou jen ty vzpomínkové obrazy, jichž ostatní si nevšimnou, z nichž v duši nás nemrazí. Už nejsem naivní, tak jsem nostalgií pomalovala zbytky holých zdí, ostatní neřeknou si „škoda", tak je zohyzdí... Říkala jsem ti už, jak začala jsem se hledat? V tomhle dopise. Už neschovávám, co nelze schovat, neschovávám se, protože já nezapomněla a píšu o tobě víc než mi milo, už nejsem splachovací, tak křičet by se chtělo, ač už vím, že nevyhrávají ti, co nejvíc křičí, visí ti na zdi cizí dílo? Držíš mi místo? Nemůžu si pomoct, tak brečím a přitom se směju, znáš to... Už nejsem naivní... Ale už ses našel? V dopise, co nikdy neodešlu, co nepozná bezpečí obálky, pro něž nemusíš na poštu, co nevhodím ti do schránky. Už nejsem naivní, ale našel ses doopravdy? V ložnici na stropě, v nás, nich, tě, mezi cizími prostěradly... už na tom nesejde, ale ať jsi šel kamkoli, doufám, že ses tam dostal všemu navzdory. Už nejsem naivní, jen mě to zas dohání... šílení - ty, tak to abych nahlásila ztráty, protože pocit šílení není ten, který mě opustil, už nebaví mě tohle schovávání, těžko se pak bere rozum do hrsti - když jsem pořád naivní.

řeč je o městě a jeho lidech, o jejich příbězích a o tom, že se v nich vždycky všechno úplně nerýmuje, o nezastavitelném pohybu města a o ztrátě tváří jedinců v něm, o davech, kteří se tu každodenně míjejí, aniž by o sebe zavadili sbírka, ve které se možná najdete...

Sbírka básní, s temnými a většinou nepříjemnými tématy. Byly vytvořeny z vlastních pocitů, zkušeností a pozorování okolí.

polozvadlé květiny polorýmující se poezie nebo spíš vůbec ale co na tom záleží poezie je to tak jako tak a květiny jsou pořád víc a víc poetický - - - - - - - - - - - - - Dokončeno @Amaenell ©2018 /03/05/2018 # 7 V Kategorii Poezie

Náhled do života nenapravitelné romantičky bojující s anorexií. Psáno se srdíčkem.

Svléknu ze sebe pravdu, odložím ji vedle postele jako starou košili s vůní někoho, kdo už není v mém životě. Zanechám tu moje světlo i tmu. Moji mlhu.

Sbírka myšlenek a pocitů, které vznikly v tichu noci. O chvílích, kdy jsme sami, a přesto hledáme světlo. Nejsou uhlazené, nejsou dokonalé - stejně jako naše emoce a pocity. Přesto doufám, že Vás zasáhnou... Texty v této sbírce jsou literárním vyjádřením emocí a myšlenek. Nejde o popis skutečných úmyslů ani o podporu sebepoškozování či sebevražedného jednání.

Hranice nejsou

připlouvaj. odplouvaj. ... a tak loďky, jako milenci, odpluly každá svou cestou, zanechávajíc za sebou vlny a vzpomínky - tsunami lyricko-epická sbírka, která rozhodně není o lásce, nebojte!