Jötunheim- Na zasněžené pláni se procházela drobná dívka. Za jejími bosými chodidly zůstávali stopy a přestože bylo několik stupňů pod nulou, ona měla jen slabé kalhoty a korzetové tílko do poloviny břicha. Její modré zasněžené vlasy vlály v ledovém vichru. Normální člověk by měl strach, že narazí na Jötunského obra, nebo nějakou jinou obludu, ale ona nebyla normální člověk. Byla to rodilá Asgarďanka.
Byl to rok po té co ji všeotec Odin jmenoval na bohyni lásky a krásy. Všichni od ní čekali, že bude chodit oblečená do zlatem zdobených šatů, bude se účastnit bálů a večírků, bude hovořit vznešeně a protahovat slabiky. Ale ona místo toho běhala po paláci bosky a oblečena do jednoduchých černých kalhot a hnědých triček, místo oslav a večírků radši střílela z luku a dávala si zápasy s muži, kteří ani nevěřili, že ona ten obrovský asgardský meč uzvedne. Smála se každé blbosti a používala nespisovný slova. Každý týden potajnu chodila na Jötunheim a hrála si ve sněhu. Vždy vsak použila kouklo neviditelnosti, přeci jen, kdyby se na ni vrhlo 10 obrů, asi by to nedala.
Hermiona se po válce snažila působit jako šťastná čarodějka. Plnit si plány, vést partnerský život a usmívat se do objektivů fotoaparátů. Všechno jí šlo na jedničku, ovšem za oponou to bylo úplně jiné.
Začala se odcizovat Ronovi, Harrymu a postupně i všem ostatním přátelům. Nakonec jí došlo, že se odcizila i sama sobě. Nezbývalo nic jiného, než opustit tenhle život, ve kterém její duše stejně nefigurovala.
Kam jí cesta dovede? Jaký svět bude ten pravý? A kdo jí brzy vstoupí do života, aniž by si přiznala, že je to skutečně on?