Když zavyje pes ze záhrobí

Noční vytí
Vysoko ve skalách se rozlehlo děsuplné psí vytí, ale nikdo ho neslyšel. Noční nebe bylo zatažené, vrcholky hor se ztrácely v temných mracích. Na kratičký okamžik se mračná peřina roztrhla a vykoukl měsíc. V jeho bledém světle se jako ryzí stříbro zaleskly vlhké kameny a sukovité kmeny stromů. Vypadaly jako začarované. Mezi dvěma strmými skalami připomínajícími hroty královské koruny se krčilo zvíře s huňatou srstí. Když na ně dopadlo měsíční světlo, trhlo sebou a rychle se snažilo schovat do stínu. Jakmile měsíc zmizel za mraky, pomalu vystrčilo hlavu a otevřelo tlamu. Chvíli předtím, než pes zavyl podruhé, vytrhl se v nedaleké chatě ze spánku Dominik. Několik vteřin jen ležel, zíral do tmy a poslouchal svůj sípavý dech. Musel se vzpamatovat z hrůzostrašného snu, který se mu zdál a znovu si ho v hlavě promítl. Viděl se, jak se drží přikré skály. Neměl lano ani jinou horolezeckou pomůcku a byl sám. Špičkami chodidel balancoval na malinkatém výstupku a ruce zatínal do trhlin.