Bezesný

„Spal jsi v posledních dnech vůbec? Kromě teďka než jsem tě vzbudila mým lehkým pádem?"
„Nevím."
„Sakra, proč si to děláš?"zeptala jsem se a mírně zvýšila hlas.
„Protože nechci spát. Ne dobrovolně"
„Blbost. Každý by nejradši prospal celý svůj život. Teda alespoň já,"zamyslela jsem se a posadila se vedle něj na postel.
„Já nejsem ale Růženka,"namítl a já se rozesmála.
„Vážně nejsi?"poškádlila jsem ho. „Nevyhýbej se tématu ale. Proč nemůžeš spát?"naléhala jsem.
„Protože nesnáším pocit, že nevím co se děje kolem mě když mám zavřené oči,"odpověděl jakoby to byla naprostá samozřejmost.
„Takže se vlastně bojíš tmy?"zeptala jsem se zaujatě.
,,Ne, tmy ne,"namítl. „Bojím se snů. Bojím se, že se naplní. Bojím se, že se stanou realitou."
Překvapeně jsem na něj hleděla. „To jsou pověsti. Blbé pověsti, které si lidé vymysleli. Ikdyž. Jednou se mi ve 3. třídě zdálo, že jsem se počůrala na vařejnosti a druhý den se tak opravdu stalo,"svraštila jsem rádoby zamyšleně obočí.
Zacukaly mu oba koutky a nad pravým se objevil ďolíček. „Tak vidíš. Můžou to být obrazy do budoucna. Nějaká poselství ."
Zakroutila jsme hlavou a vstala.
„Kam jdeš?"zeptal se a já si všimla kapku smutku v jeho hlase.
„Ven, projít se,"odpověděla jsem a zapla si černou, koženou bundu. „A ty jdeš taky."
„Proč se chceš v 10 hodin večer procházet? To není zrovna tvůj styl," zavrtěl nevěřícně hlavou.
„Chci tě pořádně utahat a unavit, aby jsi pak v klidu usnul beze snů."
„Stejně se budu každých pár minut budit".
„Tak to se holt nedá nic dělat a já budu nucena strávit noc s tebou a odhánět ty strašlivé, naplňující se sny."
Překvapeně na mě pohleděl.
„Tak jdeš nebo ne?"nadzvedla jsem tázavě obočí, podala mu ruku abych mu pomohla vstát. Chvíli na ni beze slova hleděl a pak ji příjmul.