Pozůstalí

Sledovala jsem jak se dům ve kterém jsem vyrůstala pomalu mění v prach a popel. Pohled na ohořelé pahýly dřívějších trámů mě kupodivu nijak neděsil. Spíš mě děsilo to, že se mi ten pohled vlastně líbil.

Uslyšel jsem výkřik mé matky. Náhle se všude rozhostilo ticho. Věděl jsem to bez toho aniž bych musel přejít do její ložnice. Byla mrtvá. Jenže pachatel zapomněl na mě. Nebo o mě spíš nevěděl. A já věděl jak toho využít.

Světla reflektorů. Rána. Výkřik. Pípání nemocničních přístrojů. 'Slečno, vaše rodina je mrtvá.'

Výbuch. Všechny výzkumy zničeny. Všichni mrtví. Vy ne.