Světlo v temnotě

Zrovna jsem procházel podél dlouhých hradeb Jindřichohradeckého zámku a hlavou mi vrtala jedna jediná otázka; Je tu vůbec někdo kdo je mi podobnej? Nikdy jsem moc takových lidí, zvláště děvčat neviděl a i kdyby jo, nečekal bych že s některou takovou někdy budu chodit. Šel jsem dál až ke Kostelu svatého Jakuba. Posadil jsem se na studenou zem a opřel jsem se o zamčený vstup do hrobky pod kostelem. Mezitím co na mě pršelo a já koukal do tmy a přemýšlel o životě, došla mi jedna věc. A to ta že bych se sebou měl něco dělat. Od ztráty osoby kterou jsem miloval ze všeho nejvíce, to se mnou šlo z kopce. Nikdy jsem nechápal všechny ty citáty o lásce na Facebooku a ty depresivní citáty o tom jak je těžký vzpamatovat se po rozchodu. Pochopil jsem to až potom co jsem ty pocity poznal. Vrátil jsem se domů úplně zmáčený a vymrzlý. Samozřejmě následovalo "menší" vynadání od rodičů, ohledně toho že jsem se úplně změnil a že bych měl přestat dělat tyhle kraviny. Ale tohle vše se potom změnilo.