On.

Začalo to úplně nevinně upozorněním na facebooku.Byl to pro mě zcela normální den, až do té doby, dokud jsem nepoznala jeho.Zrovna jsem měla chvilku,kdy jsem měla neskutečné deprese,protože jsem se srovnávala s rozchodem.Měla jsem uplakané oči...A všude kapesníky,ale v tom jsem si přidala jeho. Všechno, už od začátku...Bylo jiné.Prostě jsem se smála se slzami v očích,když mi psal.Viděla jsem jeho úsměv na fotce,a hrozně mě to uklidňovalo.Jako by byl andílek, co mi spadl z nebe.I přes všechnu tu bolest jsem se usmívala a psala si s nim. Pociťovala jsem nejistotu, ale i absolutní klid v mém těle.Nevím, co to bylo, nevím jak se to stalo.Když už došlo ke konverzaci, že by jsme se mohli sejít, vůbec jsem neváhala, napříč tomu, že jsem ho absolutně neznala.Popisoval mi stručně cestu , cestu k němu, cestu do Řep.Ale s mými orientačními schopnostmi jsem bohužel jela úplně na druhou stranu.Byla jsem neskutečně zakoukaná do knížky.Nejvíce se mi na něm líbilo to,že mi neustále volal kde jsem, z jeho hlasu se dalo vycítit,že byl trošku nervozní, ale také byl rád, že mě uvidí. Když mi tedy volal naposled, byla jsem někde daleko od Václavského náměstí, a ještě dále od Řep.Jenomže on mě v tom nenechal a jel mi naproti♥ Volal mi, že už tam je(Na andělu), a že ke mě nastoupí do tramvaje. V tu chvíli se mi neskutečně zvedl adrenalin, byla jsem opravdu nervozní, srdce mi bušilo.Bylo to tady, nastoupil ke mě, ty jeho nádherné oči, jeho všechno...Hned, jak jsme se viděli, jsem ho objala...Nikdy v životě tohle nedělám, že objímám lidi, které neznám, ale prostě jsem to udělala.Povídali jsme si o různých blbostech, cesta utekla poměrně rychle.Dorazili jsme k němu.