Láska napříč časem a prostorem

Už nepadám,nýbrž se vznáším na jednom místě.Moje modré oči se konečně přizpůsobily tmě která mě obklopuje že všech stran. Je mi zima,na sobě mám jen kraťase a nátělník. To byla móda v 80. letech.Zatím co tu tak nehybně ležím, zírajíc do tmy, ubíhají kolem mě letopočty. 1945,1543,2067 a tak dál a dál. Na to všechno už jsem zvyklá.Taky už je to asi po sté co jsem tady. Občas se mi zdá že slyším zoufalý výkřik,tiché sténání nebo prosbu o pomoc. Ale pokaždé když se otočím,nikdo tam není. Jen nekonečná tma,jako moře, jenže plné bolesti a nenávisti.