Teď jsem na řadě já!

Kapitola první
„Přišel další obyvatel vesnice, byly mu odcizeny krávy, mylorde." Ozvalo se do ticha pracovny ode dveří. Komorník mylorda Steelfarmera Ian postával ve dveřích a mírně se mu třásly ruce z neblahého tušení.
Muž, sedící v čalouněném křesle za dubovým stolem dovezeného až z Madridu, jen vypustil z úst obláček dýmu. Rozhostilo se nepříjemné ticho. John Steelfarmer, na první dojem budíc strach, nebezpečí a úzkost, si vytáhl z úst doutník a položil ho na kraj popelníku, poté se narovnal v křesle a uhladil si pomádou stažené vlasy dozadu. Pohledem, který by byl schopný zabíjet se podíval na svého oddaného sluhu a přemítal, zda-li ho má vyhodit, nebo být velkorysý a prostě ho nechat odejít. Už otevíral ústa, aby vyřkl odpověď, na kterou čeká, ale v tom se z druhé poloviny pracovny lemovanou knihami rozezvonil ženský hlas.
„Za každou krávu mu dej pět liber, Iane." Hlas zněl naštvaněji víc, než kdy jindy. Komorní se uklonil a pozadu vyšel z pracovny a nezapomněl zavřít dveře. John se podíval směrem ke knihovně, dole nikdo nebyl, a tak líně zvedl hlavu k dřevěnému balkonu s točitým schodištěm, ze kterého právě sestupovala Lady Wandarath. Šustění látek z její suknice se ozývalo všude a přehlušilo i tikání dědečkových hodin. John galantně vstal ze svého křesla a přešel ke stolku s whisky a nalil sobě i Lady. Mlčky ji pozoroval, jak se k němu blíží, a když stála těsně u něj, neubránil se úsměvu a uchopil její ruku, pozvedl ji k ústům a něžně políbil. Poté zvedl oči, aby zjistil, zda mu jeho štědrý pozdrav opětuje. Našel u ní jen mírné zvednutí koutků. Její jasně modré oči říkaly, že je naštvaná.
„Dobré ráno, Wando, vyspala jsi se dobře?" neodpustil si posměšný tón v hlasu. Moc dobře věděl, že Wandarath celou noc nespala, protože musela nečinně přihlížet, jak se John vypořád