Bílý pavouk

Pak jsem se ráno posadil na posteli a nemohl jsem uvěřit tomu, že to byl jenom sen. Krátký pomíjivý sen. Pár dní jsem se trápil, jelikož mě tento sen fascinoval. Nebo spíš to místo, které zobrazoval. Potom jsem ho celý popsal svojí babičce a ta mi řekla něco, co ve mně znovu probudilo život. Ten dům existuje.

Když jsem se bez větších potíží prodral zarostlým lesem, naskytl se mi otřesný pohled, který zahubil všechny mé naděje, že tu najdu ono krásné místo, o kterém se mi zdálo ve snu. Tento dům posazený v nádherné zahradě mě k sobě lákal bezstarostným životem, který nabízel. Všude kolem domu rostla zelená tráva plná sedmikrásek. V záhonech rostly růže. Starali se o ně motýli, tancující vzduchem. Rostly tu i stromy. Snažily se alespoň trochu vzdorovat horkým slunečním paprskům, aby si ani ve škvírkách mezi větvičkami nerazily své cesty. Kolem se rozléhal zvonivý smích děti, které si hrály v zahradě. Sen se tehdy rozhodl zaostřit na detaily a ukázal mi, co jsem před tím neviděl. Bílé sukénky dívek se vlnily v poryvu větru. V trávě vedle oprýskané lavičky seděla skupinka chlapců. Hráli si s malými postavičkami vojáčků. Jeden chlapeček měl zavázané oči černým šátkem a jeho malinká ručička jako ostatních, svírala malého vojáčka. Druhý vedle něho mu ruku vedl, aby mu pomohl hrát hru správně. Sám však měl pouze jednu. Byly jako jeden. Paže mu vedla jen z jednoho rukávu - druhý zel prázdnotou. Naproti nim seděl nejmenší, který měl kolem čela zakrvácený obvaz. Bylo mi jich líto. Na lavičce nad nimi seděly dvě dívky. U nohou jim klidně spalo černé kotě s bílým ouškem. Vyšší dívka obratně zaplétala dlouhé světlé prameny vlasů dívce, která seděla před ní. Mohl jsem zahlédnout, jak nepatrně hýbe rty, jakoby si něco broukala.