Jmenuji se Natálie a je mi 15 let. Bydlím v Ostravě jen se svoji matkou, takže mám skoro vše dovolené. Chodím ještě na základku, takže se ze všemi znám už od školky. Mám tu svoji nejlepší kamarádku Nikolu, taky se mi líbí jeden kluk, jmenuje se Filip, ale abych nezapomněla, mám tu i svého nejlepšího kamaráda Matyáše. S Matyášem se známe skoro od narození, naše mamky jsou také nejlepší kamarádky. Nikdy mě nenapadlo, že bych s Matyášem měla něco víc, ale to se změnilo..
,,Crrrrrrrr" , zazvonil mi budík. Odemknu si mobil a vidím tu hodně zpráv, nejčastěji od Matyáše. Psal mi, že nejde do školy, tak ať taky zůstanu doma. Mamka zrovna byla v práci, tak jsem jí zavolala, že mi není dobře, nechala mě tedy doma. Napsala sem Matyášovi, že jsem zůstala, jelikož bydlíme od sebe kousek napsal, že mám k němu přijít. Skoro nic jsem se sebou nedělala, známe se spolu dlouho, tak se nemusím nějak přetvařovat. Oblékla jsem si šedé tepláky, nechala jsem si pyžamové triko, vlasy jsem si sčesala do drdolu, obula jsem si boty, dala sluchátka do uší a vyrazila k němu.
Tak moc se snažíte zapomenout na minulost, že začínáte mít pochybnosti o tom, že je to vůbec možný. Nejde to. Nejde to, když máte každý den před očima úplnou kopii člověka, se kterým jste prožili tu nejkrásnější a zároveň nejhorší noc v životě.
Když už si konečně uvědomíte, že je to nemožný, nečekáte, že to může být ještě horší. A to tak, že osoba, na kterou se snažíte zapomenout, se vám objeví v životě takovou náhodou, což snad nemůže ani být realitou. Začínáte si uvědomovat, že to celé nebyla náhoda, ale osud. Osud tak krásný a zároveň přirozený, že konečně zjistíte, jak láska a pouto mezi dítětem a rodičem může být natolik silné, že tomu nejde zabránit.