V hlavě mi křičí slova, co nikdy nedořeknu. Myšlenky tančí bez rytmu, naráží do stěn, rozbíjí se jako sklo. Chci je pochopit, ale mezi prsty mi protékají, horké, chladné, slané od slz, hořké od ticha. Cítím příliš, a nerozumím ničemu.

Svléknu ze sebe pravdu, odložím ji vedle postele jako starou košili s vůní někoho, kdo už není v mém životě. Zanechám tu moje světlo i tmu. Moji mlhu.

(2. díl sbírky Náhodné řádky) Občas mě napadají nejrůznější myšlenky a přepadají všemožné pocity, ze kterých je pro mě nejlepší se vypsat - většinou do poznámek v mobilu, do konceptů na Wattpadu, na papírky, které stejně vždy poztrácím... A teď mě napadlo to právě na Wattpadu zveřejnit, protože proč ne? Třeba se v tom někdo najde, nebo ho to inspiruje, nebo se možná jen nudí a zajímají ho tyto skryté myšlenky této náhodné holky. ©2020 feel46

Mé vlastní básně a rýmy, které jsem se rozhodl sem jaksi odložit. Vždycky jsem měl pocit že nemám jak své emoce, názory ,či jiné věci které mě napadají, vyjadřovat. Právě proto jsem si začal psát nějaké básničky a rýmy, které mi pomáhali se nad věcí vždy zamyslet a pomohli mi uvolnit myšlenky na zbytečnosti okolo mě. Proto některé básně, které jsem napsal či v budoucnu napíšu, jsem se rozhodl sepisovat sem. Snad se bude líbit!

Krátká sbírka básní o životě, existenci, smutku i radosti.

Občas mě napadají nejrůznější myšlenky a přepadají všemožné pocity, ze kterých je pro mě nejlepší se vypsat - většinou do poznámek v mobilu, do konceptů na Wattpadu, na papírky, které stejně vždy poztrácím... A teď mě napadlo něco z toho zveřejnit na Wattpadu, protože proč ne? Třeba se v tom někdo najde, nebo ho to inspiruje, nebo se možná jen nudí a zajímají ho tyto náhodné řádky této náhodné holky. ©2019 feel46 (2. díl se jmenuje Skryté myšlenky)

Básně píšu jen tak pro radost a pro pobavení sebe a svých přátel, byť se někdy opakují, celkem se mi ten koníček zalíbil, obzvlášť když to občas padne na úrodnou půdu:D

Vždy pro mě bylo těžké promluvit před lidmi a vyjádřit svůj upřímný názor. Přiznat co cítím a nestydět se za svoji přehnanou citlivost. Přesto je mým hloupým přáním umět za druhé popsat pocity, které popsat nedokážou. Za nás všechny.

Zlomená duše v stínech se skryla, v očích má ticho, co mrazí i zrcadla. Kde kdysi plály sny jako vítr z polí, teď trny z bolesti srdce jí zdobí. Na každém kroku jen stín svého já, hlas, co ji vedl, se navždy ztrácí. Přesto však někde v hlubinách žhne, jiskřička naděje, že nový den přijde.

Píšu o všedním životě, nevšedním způsobem