II. Dům ze skla

Ve tmě slyšel jen svůj dech a hluk bouře venku. Potemnělý pokoj se zdál prázdný, ale Ecthelion věděl, že není.
Něco ho pozorovalo. Cítil na sobě nepřátelský pohled.
V rohu pokoje, v temném koutě se cosi pohnulo. Sáhl po dýce a napřáhl zbraň před sebe. Pomalu začal couvat.
Věděl, že pokud udělá chybu, pokud tu věc vyplaší, ukáže jí svou slabinu, bude ho to stát život.
Konečně nahmatal chladný kov. Klika povolovala jen ztěžka, jakoby ho i ty hloupé dveře chtěly uvěznit vevnitř. Jakoby celý dům ožil.
Vší silou dveře otevřel a vyběhl na ztichlou chodbu. Zabouchl za sebou a vydechl úlevou.
Teď už alespoň věděl, kterému pokoji se příště vyhnout.