Docela dlouho jsem přemejšlela, jestli tenhle příběh psát. A ještě dýl, jestli ho sdílet s (byť "jen" wattpadovou) veřejností.
Nakonec to ale potřebuju. Nejen proto, abych ze sebe dostala trochu toho vnitřního tlaku a úzkostí. Možná dokážu aspoň trochu povzbudit někoho, kdo je na tom podobně, a to by byla meta, žádoucí nade všecko... Sorry za výpůjčku, Hamlete. A v neposlední řadě takhle můžu poděkovat všem, kdo při mě stáli a stojí.
Protože smečka je všechno.
Takže, žádná fanfiction, žádnej horor se strašidlama a příšerama. Žádná fantasy.
Just true story, bro. :)
Upozornění: páč je to trochu citlivý téma, kromě sebe uvádím všechny spolubojovníky a cizí osoby přezdívkama a občas něco vynechám úplně. Ale hodlám psát co nejupříměji a když něco neřeknu, nebude to proto, abych si vylepšila nebo udržela reputaci. Jenom ji nechci poničit někomu dalšímu.
Tohle není návod.
Není to učebnice.
Jen souhrn mých postřehů a názorů, co jsem posbírala během té poměrně dlouhé doby, co píšu.
A taky přiznání, co jsem dělala blbě a kde jsem si nabila hubu. :)
- update -
Od prvních kapitol se změnilo mnohé, hlavně můj gender, ale taky styl psaní a... No, zrodili se Pepík z New Yorku, pan brambora a zubatý žáby.
Ale hlavně ten gender a věk.
Navzdory tomu, zkuste si to užít minimálně stejně, jako jsem si já užíval psaní. ❤️