Celý život jsem snila o vlastním knihkupectví. A když se mi ve třiadvaceti podařilo otevřít malý obchod s kavárnou v srdci Londýna, připadala jsem si jako ve filmu. Vonělo to po kávě, po papíře a po snech. Jenže realita byla jiná. Nájem byl šíleně vysoký, zákazníků málo a já si nemohla dovolit ani jediného zaměstnance. A pote tu byla má diagnóza... Addisonova choroba. Po nocích jsem učila cizince angličtinu, abych se vůbec alepsoň nějak uživila. A protože jsem na nájem už dávno nestačila, spala jsem potají v zázemí mého obchůdku na starém gauči. Sama, unavená, ale pořád přesvědčená, že to nějak zvládnu. Moje nejlepší kamarádka mi nabízela pomoc. Peníze, dočasné ubytování, cokoliv. Ale já měla svou hrdost. Nebo tvrdohlavost? Nechtěla jsem si přiznat, že padám. A pak přišel on. Nathaniel Wright. Osmadvacetiletý investor s perfektním sakem a výrazem člověka, který je zvyklý, že svět se přizpůsobí jemu. Přišel, postavil se přede mě a oznámil mi, že koupil budovu - a že se mám vystěhovat. Jednoduše. Bez emocí. Bez pochopení. Jenže já se tak lehce nevzdávám. Začala jsem bojovat. O místo, o svůj sen, o všechno, co jsem si vybudovala. Hádek přibývalo. A napětí mezi námi taky. Byl arogantní, sebejistý, nepříjemně přitažlivý. A já ho nenáviděla. A taky na něj nemohla přestat myslet. Protože jak se ukázalo... hranice mezi nenávistí a touhou je tenčí, než bych si kdy dokázala připustit.