Láska s chutí temnoty aneb Co děláme v temnotách

Ruce se mi třásly, div jsem neupustila kelímek z ruky.Dech se mi nebezpečně zrychlil,a srdce mi tlouklo jako o závod ,až jsem měla pocit, že mi vyskočí z těla. Polil mě studený pot,a nebyl to vítr, díky němuž mi začaly vstávat chlupy na rukou a nohou. Nebyl to vítr, kvůli kterému jsem se roztřásla.Vykulenýma očima, jsem se dívala na to stvoření, které právě stálo nad mou kamarádkou, a vysávalo z ní život. Nemohla jsem křičet. Nemohla jsem se pohnout. Bála jsem se, a přitom jsem nic necítila, neslyšela .Jen jsem tu tak stála,a dívala se, jak z ní vyprchávají poslední zbytky života. "Bum."Z roztřesených rukou mi vypadl kelímek s vínem , a rozlil se po žlutě zbarvených listech. Zatajila jsem dech. Hluk dopadajícího kelímku vyrušil vraha. Roztřásla jsem se ještě více.To monstrum pustilo mou kamarádku na mokré listí ,a obrátilo se na mě. Ani kmen stromu, za kterým jsem se dosud schovávala,mne nemohl skrýt.Přicházel ke mně pomalými kroky, a oči mu ve tmě rudě žhnuly.Neviděla jsem mu ve tmě do tváře, a byla jsme za to vděčná .Přitiskla jsem se na strom a sjela zády po kmeni. Čupla jsem si, a zakryla si rukama obličej. Nechtěla jsem to vidět. Uslyšela jsem, jak se mu z hrdla vydralo slabé zavrčení. Byl už blízko. přitiskla jsem se těsněji ke kmeni stromu. Najednou jsem uslyšela hlas. Zněl pobaveně .A byl to mužský hlas. Přímo na druhé straně stromu:"Heleme se, další svačinka? "