Unknown

Strach je naší nejpřirozenější součástí. Pociťujeme jej každičký den, i když se třeba jedná jen o pouhou obavu, že nám ráno nezazvoní budík. Existuje, ale také naprosto odlišná dávka strachu. Mluvím o pocitu, který můžeme pocítit kdykoli, když se v temných nočních hodinách ploužíme tmavou a neosvětlenou ulicí. V tu chvíli nás doprovází ono nepříjemné šimrání v zátylku, jako kdyby se do něj v tu chvíli zabodávala stovka dravých a lačnících očí. Říká se tomu strach z nebezpečí.
Ale i přes to, jak je tento pocit nepříjemný, se bojíme rádi. Již jako malí jsme škvírkou mezi prsty sledovali strašidelné filmy. A poté, po uši zachumlaní v postýlkách pod pokrývkou, se děsili sebemenšího zašustění a zavrzání. No nemám pravdu? Já také milovala strach - tedy to jsem si alespoň až do té doby myslela.
Nikdy jsem však úplně nevěděla, jak vlastně takový pravý strach chutná. Nikdy jsem se nemusela strachovat o holý život. Až dokud jsem nepoznala jeho.