povídka

Nadechnu se,
polkla jsem,
v tu chvíli jsem jí uviděla,
byla jako ztělesnění všeho co jsem v životě chtěla,
chce se mi brečet,
štěstím že jí mám,
že smím říct že je moje,můj poklad,moje partnerka,moje všechno.
Jak dlouho jsem musela čekat
na ní,
na její hebké ruce,
na její obětí,
které je tak pevné,bezpečné,
s každým nádechem vedle ní se cítím silnější , krásnější svá...
Už nechci jinou, možná to jsou jen růžové brýle,možná taky jen výkřik do tmy. Nechci už ale,aby mi někdo jiný utíral slzy, jen Ty a jen slzy štěstí.
Prosím...