Lži. Slova či věty, které říkáme a tvrdíme, ačkoliv se skutečnost razantně odlišuje. Některé lži však nemají čistě černou barvu. Existují i lži, které neuškodí, neublíží. Ty se snažíme používat o něco četněji v rámci vyššího dobra.
Tajemství. Věci, které skrýváme před ostatníma. Každý nějaká máme. Ať už jen jediné, či desítky, stovky, tisíce, vždy se najde někdo s aspoň jediným.
Doriana jich má také víc, ovšem jen některá jsou horší, než všechna dohromady.
Měla za to, že jsou pečlivě schovaná v její hlavě. A to také byla. Dokud se neobjevil někdo, kdo se do její hlavy dostal. Kdo slyšel její myšlenky, kdo cítil její pocity.
Kdo se ji rozhodl zachránit.
Pokud mu to dovolí.
***
„Co by sis přála?"
„Jak to myslíš?"
„Kdybych pro tebe mohl teď něco udělat, co by to bylo?"
„Jsi si jistý, že to chceš slyšet?"
„Víš, že každé tvé slovo rád slyším."
„Tak to tahle nejspíš budou první, která budeš nenávidět: Chtěla bych, abys mě zabil. Abys mě konečně políbil a já tak mohla v klidu zemřít."
...
„Víš, co bych chtěl já?"
„Já tu nejsem ta, kdo čte myšlenky..."
„Chtěl bych ti konečně říct, že tě miluju, aniž bych toho musel litovat."
Modrá a zelená, zase ta kombinace.
Zírali jsme na sebe, každý s jinou směsí emocí. Touha, Chtíč, vzrušení, strach a očekávání.
Bože, do čeho jsem se to zase dostala?