Ústřední topení

Stojí před obrazovkou, v pruhovaných spodkách, prošedivělém nátělníku a třese se. Zimou? Ne. Stojí a dívá se před sebe, ale ve skutečnosti nic nevidí. Jenom mechanicky natáhne ruku a televize potemní. Dlouhé minuty se nic neděje, venku bubnuje déšť do střechy, občas zataženou oblohu protrhne blesk a ozáří tak unavenou tvář se ztrhanými rysy. Tvář, která by měla patřit člověku mnohem staršímu. Oválnému obličeji s výraznými lícními kostmi dominuje špičatý a lehce zakřivený nos, na jehož konci se poslední dobou často leskne malá kapička, která užuž hrozí pádem. Na tváři raší několikadenní strniště, tenká ústa už zřejmě zapomněla, jak vypadá úsměv. Ostře řezaná brada s malým dolíkem uprostřed a bílou, na denním světle prakticky neviditelnou, jizvou je skloněna. Celý zjev však nejvíce dotvářejí oči - dvě tmavá kolečka zapadlá a jaksi nepatřičně velká. Tmavé kruhy a hluboké vrásky jenom vše podtrhují a zdůrazňují zbídačený stav muže.