Život v Zóně

Do Zóny jsem se dostala docela nevšedním způsobem. Nechala jsem se jednou partou, jak se říká, špatných lidí, svést k těžkýmu zločinu. Začalo to malýma loupežema na benzínkách, krádežema aut, ale jednou to vygradovalo v něco velkýho. Banka. Tehdy jsem to brala jako super adrenalinovou zábavu, jenže se to všechno zvrtlo. Zbraněma jsme mířili na vyděšený lidi, měli jsme je mít zajištěný, aby nikdo nezařval, nechtěli jsme střílet, nechtěli jsme vraždit. Jenže jeden z nás nevydržel napětí a střelil. Nezajistil si zbraň a zabil jednoho z rukojmích. To rozpoutalo paniku, jak mezi naší partou, tak mezi lidma. Policajti vtrhli dovnitř. Neměli jsme na výběr, mohli jsme si jen prostřílet cestu ven. Byla jsem jediná, kdo se dostal ven a zdrhl. Jenže po mně šli úplně všichni, nemohla jsem dva dny spát na jednom místě. Utíkala jsem skoro čtvrt roku.
Jednoho dne jsem se dostala do baru, kde mě poznal jeden člověk. Ptal se, jak chci pokračovat. Byla jsem na dně svých sil, tak jsem řekla, že se asi nechám chytit. Že už nemůžu.
On mi ale řekl o jednom místě, kde neplatěj normální zákony, že je to pro odpad, jako jsem já, ideální. Ale že tam klidně můžu umřít a nikdo po mně ani nevzdechne.
Měla jsem na výběr, buď strávit zbytek života v lochu, nebo riskovat svůj život. Vzala jsem to. Navedl mě do Černobylský oblasti. Neměla jsem ani ponětí, co všechno se v Zóně odehrává, co tam žije.
Řekl mi, že vhledem k mýmu pohlaví, bych se měla od všech držet dál.
Nějakej čas jsem jela na vlastní pěst, nebylo to jednoduchý, myslela jsem, že už to vzdám, že se vrátím a nechám se zatknout.
Ale jednoho dne přišla spása. Při lovu Pseudopsů mě přepadl Bloodsucker. Vybavená jenom nožem jsem se neuměla bránit. Tam jsem potkala Dimitrije. Zachránil mi život a zavedl mě na "základnu" Svobody. Přijali mě docela dobře, bez problémů.